Vzdělávání a informace

Představení projektu Co se stalo Co se chystá Z tisku Praxe a stáže Zahraniční pracovníci

Co možná nevíte o budované D4 "Via Salis"

Stavba dálnice D4 mezi Příbramí a Pískem byla zahájena v červnu a začíná být znatelná v krajině. Název projektu D4 „Via Salis“ odkazuje na středověkou spojnici mezi Příbramí a Pískem, která bývala rušnou obchodní cestou. Například ve 14. století byl na Solné stezce provoz již tak velký, že její části nechal Karel IV. vydláždit.

Archeologické nálezy naznačují, že se stezka využívala zřejmě již v době bronzové. První písemnou zmínku o ní máme nicméně z roku 1010, kdy římský král a pozdější císař Jindřich II. daroval poplatky z mýta, které se na cestě do Čech vybíralo, ženskému klášteru v Pasově. Totéž roku 1088 učinil i první český král Vratislav II., který poplatky za provoz na této „středověké dálnici“ přiřkl pražské vyšehradské kapitule. Obchod tu panoval čilý – vozila se především sůl ze Solnohradska a Bavorska, koření, víno, jižní ovoce i drahé látky, z českých zemí do Bavorska pak chmel, pivo, med nebo kůže. O jednom takovém nákladu máme zprávu z roku 1373, kdy kupce ze Salcburku přepadl u Prachatic jistý Pavel Divočák a „pobral jemu pepř, šafrán, zázvor, italské látky, papír i jiné kupecké věci“.

Ve 14. století byl na Solné stezce provoz již tak velký, že její části nechal Karel IV. vydláždit. Svým způsobem tak „otec vlasti“ stál u zrodu pozemních staveb. Největší boom Solná stezka zažila za posledních Rožmberků. Prachaticemi tehdy procházelo denně až 200 soumarů, což byli koně s vaky či bečkami (takzvanými prosticemi) na bocích, které pěšky doprovázel obchodník. Do jedné bečky se přitom vešlo 55 kg soli. V době největšího rozkvětu se tak koňmo do Čech po Solné stezce ročně dostalo ke čtyřem tisícům tun soli, která se ve středověku nepoužívala jen jako dochucovadlo, ale i jako konzervant – nakládalo se do ní maso a ryby. Naložený soumar přitom denně urazil maximálně 30 kilometrů (v obtížném šumavském terénu jen polovinu) a cesta mezi Pasovem a Prahou se tak protáhla na dva týdny.

Solná stezka se v průběhu staletí neustále opravovala a vylepšovala, stavěly se mosty, náspy i lesní průseky a soumary postupně nahradily vozy, které uvezly až tunu nákladu. Úpadek Solné stezky přinesla v 19. století konkurence – ve velkém se „bílé zlato“ dováželo třeba také ze Saska nebo Rakouska. A samozřejmě také železnice. Od roku 1832 jezdila koněspřežka mezi Lincem a Českými Budějovicemi a doba přepravy zboží se tak významně zkrátila a zefektivnila.

Přestože původní Solnou stezku překryl asfalt krajských silnic, její význam dodnes v trase nově budovaného úseku D4 připomínají mnohé stavby, které pamatují doby čilého provozu na této významné obchodní cestě. Patří sem třeba zámek v Čimelicích, původně zemanská tvrz z 15. století. Samotný barokní zámek má pohnuté osudy, od roku 1842 patřil Schwarzenbergům, kterým ho stát v roce 1948 zabavil. Za socialismu v něm sídlila Střední průmyslová škola filmová, od roku 1993 patří opět knížecí rodině, která ho postupně zvelebuje. Němým svědkem zlaté éry Solné stezky je také hrad Zvíkov, který byl ve 13. století založen Přemyslovci právě jako pevnost střežící cesty do Lince a Pasova. A nesmíme zapomenout ani na královské město Písek, vybudované ve středověku v místech, kde Solná stezka překračovala řeku Otavu.