Vzdělávání a informace

Představení projektu Co se stalo Co se chystá Z tisku Praxe a stáže Zahraniční pracovníci

Práce řidiče mi přinesla změnu osobního i profesního života

O práci řidiče, hrdosti, pracovních podmínkách a pokoře jsme si povídali s Martinem Hejnalem, řidičem firmy LANNUTTI CZECH z Teplic. Martin patří mezi ty řidiče, které přitahovaly kamiony odjakživa. Jednou z povinných součástí rodinných výletů bylo chodit se dívat na náklaďáky. Nebylo proto překvapením, že si „céčko“ udělal již v 17 letech a vojenskou službu v Rakovníku strávil na Tatře 815, nesmrtelné vejtřasce a samozřejmě se potkal i s Liazkou. Po rozšíření na C+E začal jezdit v chemických závodech se speciálně upraveným desetimetrovým návěsem. S touto podivnou 3,5tunou potom sjezdil celou republiku. Jak sám říká „couvat, otáčet se a najíždět si s touto zvláštností byla opravdová škola“.

"Život vás nikdy nevede přímo a hladce"

Po vojně odvál život Martina mimo svět kamionů a začal se živit jako taxikář. Sportovní kluk, který se věnoval vzpírání, tak najednou za volantem taxíku strávil téměř 16 let. „Tato profese vás občas přivede mezi lidi se zvláštními osudy a ani si nevšimnete, že se sami dostáváte do problémů, které vás začnou jednou přerůstat“. Když překročil čtyřicítku, věděl, že musí udělat životní změnu, srovnat se, vyřešit si problémy, které mu předchozí život přinesl, a současně věděl, že jej to táhne zpět za velký volant.
V roce 2021 ta změna přišla. „Požádal jsem kamaráda, který pracoval u firmy LANNUTTI, jestli bych nemohl jít jezdit k nim do firmy. Kamarád mi poslal číslo na Janu Horáčkovou a její přístup a pomoc mě přesvědčily o tom, že v téhle firmě chci dělat."

„Ve 40 letech jsem se ocitl v roli naprostého nováčka.“

Jaký byl Váš začátek v nové profesi?

„Na ten den nejde zapomenout. Bylo to 5. ledna 2021. Do LANNUTTI jsem přišel jako řidič, který se nebojí řídit, ale upřímně se nedala srovnávat moje praxe s tím, co se vyžaduje v této firmě a co musí řidič umět. Jezdit po šachtě se 16 tunami hlíny je něco úplně jiného než s kamionem vyjet sám někam na týden. Netušil jsem, co je 561, poprvé jsem viděl digitální tachograf namísto koleček a najednou jsem měl pocit, že jsem stará škola a že nic neumím. Vím, že obecně není v módě se děkovně a hezky vyjadřovat o své firmě, protože každý má pocit, že je zajímavější, když si může anonymně před zaměstnavatelem odplivnout, ale přitom by mu to do očí nikdy neřekl, ale já musím téhle firmě poděkovat za přístup a za šanci, kterou mi dali“.

 

Takže to asi nebyl okamžitý skok za volant, ale čekala Vás spousta učení?

„Moje příprava trvala měsíc. Člověk už je dlouho ze školy venku a najednou hodiny a dny sedíte v učebně, a i když vás to mnohdy vůbec nebaví, tak musíte vstřebat vše o pracovních režimech řidičů, ovládání digitálních tachografů, upevňování nákladu a dalších věcech. To, že jsem chtěl a potřeboval udělat životní změnu, mi dávalo sílu všechna ta školení projít, vše se naučit a konečně začít zase jezdit, protože to mě baví. Na druhou stranu už jsem začínal fungovat jako druhý řidič, pracoval jsem při nakládkách a vykládkách a okoukal jsem si místa, kam se jezdí.

Martin se v kamionech našel a nevypadá to, že by tuhle práci chtěl měnit.

 

Zníte jako někdo, pro koho je řízení opravdu koníček, takže vidina toho, že brzy sednete za volant, vám to učení musela dost ulehčit.

Musím otevřeně říct, že kdybych nastoupil do jiné firmy, třeba bych to celé možná ani nedokázal. Chuť řídit je jedna věc, ale vědět, že to bude mít v dané firmě smysl, je věc druhá. Zdejší systém a nastavená komunikace mi dala pocit, že sem nechodím do práce, ale do rodiny a mezi přátele. Už jen to, že se vám majitel představí, podá Vám ruku a zeptá se vás, jak se máte, bylo pro mě něco z jiného vesmíru. To bylo přesně tou věcí, která vám to celé strašně ulehčí. Musím zmínit Miroslava Šmejkala a  Michala Kříže a vůbec celý tým ve firmě, protože mi hodně pomohli.

Takže se zdá, že ve Vašem případě vše pěkně zapadlo do sebe.

Já jsem se konečně v něčem našel. Opravdu se nebojím říct, že jsem v sobě něco objevil, a doufám, že mi to vydrží. Tohle je práce, pro kterou jsem určený, a možná je dobře, že mě to potkalo až nyní po čtyřicítce, když už to beru víc s rozumem a s pokorou, když už mám něco za sebou a trochu jsem dozrál. Určitě bych k tomu přistupoval jinak ve 20 a jinak nyní ve 40. (Za oknem nás přerušuje signalizace při couvání kamionů).

„Chtěl jsem říct, že jsem tu šťastný, ale to jsem spíš doma s přítelkyní. Ale tady jsem spokojený a jsem tu rád.“

 

Přišly první samostatné jízdy a tvrdá realita. Jaké to pro Vás bylo, nebál jste se, že někde uděláte chybu?

Jak už jsem řekl, je to hodně o respektu, pokoře a o přemýšlení. Samozřejmě i ti nejlepší řidiči občas udělají chybu. Nesmíte být nervózní. Něco se děje, tak zastavím a rozmyslím se nebo se domluvím. Možná ztratím pár minut, ale vyhnu se větším problémům, které by mě mohly stát hodiny. Navíc, když víte, že za Vámi stojí firma 24 hodin denně a já se nemusím bát kdykoli kvůli čemukoli zavolat, tak jsem samozřejmě hned jistější. Upřímně, většinu věcí se snažím řešit sám, abych taky pořád nevolal. (smích).

Týden bez přítelkyně může být dlouhý a práce náročná, ale když víte, že za vámi stojí celý tým, tak se dá vše zvládnout.

 

Jaké trasy nebo turnusy jezdíte?

Tady je vše o domluvě. Jednoduše se domluvíte, jestli Vám více vyhovují jízdy během týdne s tím, že jste o víkendu doma, nebo někomu zase vyhovuje jezdit právě ty víkendy. Já osobně se doma nudím, a tak mi víkendy nevadí, ale chápu, že má někdo doma dítě, a tak potřebuje jiný režim.

Jezdíte na plachtě, tu jste si vybral?

My tady ve firmě máme jak plachty, tak pershingy. To jsou takové ty speciály na sklo. Plachta vyžaduje samozřejmě víc manuální práce, ale to je něco, co mně právě nevadí. Spíš mě trochu zaráží, s čím občas chodí do firem mladí kluci. Chtějí jezdit, ale nedej bože, když si mají manuálně s něčím poradit nebo něco udělat tak říkajíc navíc. To je něco, s čím se u některých řidičů docela často setkávám.

"Firma mi dala základy a prostor pro seberealizaci a vlastní rozvoj. Za to jí musím hodně poděkovat."

 

V diskusích si hodně řidičů stěžuje, že jim dopravci počítají spotřebu. Jak to funguje u vás?

Tak ano, máme u nás Dynafleet. Ze začátku se mi to také nelíbilo, nevěděl jsem, proč by mi měl někdo nebo něco říkat, jak bych měl jezdit. Dnes se na to ale dívám jinak. My, co jsme jezdili na Liazkách a Tatrovkách, jsme tohle nikdy neřešili, ono to tam ani nešlo. Tady je to jiné. Já to začal brát jako práci sám na sobě. Sednout si do auta a šlápnout na plyn umí opravdu každý. Jezdíval jsem na 77 bodů ze 100, myslel jsem si, že je to dobré, a viděl jsem chlapy, kteří jezdili o dvě kategorie lépe než já, a to mě motivovalo se zlepšovat. Vědět, kde to člověk přetáčí, kde zbytečně šlape na brzdu, je něco, co mi pomáhá se zlepšovat a nevím proč se tolik řidičů uráží, když je na to někdo upozorní. Nyní mám 89 bodů a jsem smutný (směje se).

Když jsme u těch řidičů, co si myslíte o současném provozu na silnicích? O tom, jak se k sobě řidiči chovají navzájem.

Tak to je dobrá otázka. Sám jezdím přes dvacet let a vím, že přesně jací jsou lidé obecně, takoví jsou řidiči. Nechci paušalizovat, ale osobně mám děsné zkušenosti z Itálie nebo z Paříže. Naopak bych řekl, že nejlepší chování vůči sobě mají řidiči v Německu nebo například v Belgii. A když jsme u toho, tak mám pocit, že my máme tendence se děsně podceňovat. Sami na sebe máme strašně špatný pohled, a přitom můžeme jít v mnoha věcech příkladem. Strašně rádi tady všechno kritizujeme a nemáme k tomu mnohdy žádný důvod. Jen si možná v tu chvíli přijdeme před ostatními zajímavější.

Přezdívku Šejna zdělil Martin po svém tatínkovi a doprovází ho celý život.

Martine, moc Vám děkujeme za příjemný rozhovor a ať se Vám v práci daří!

Více informací o firmě najdete ZDE

Truck.