TruckJobs.cz

Stejně jako mnoho ostatních řidičů, také Miroslav vyrostl v rodině, ve které byla řidičská profese zakořeněna. „Můj strýc jezdil se zájezdovým autobusem a mně jako klukovi se ta práce samozřejmě líbila. Postupem času jsem přemýšlel, jestli je práce řidiče autobusu pro mě to pravé. Práce s lidmi není tak úplně pro každého, a protože jsem byl ten typ kluka, který bez problémů odjede s čímkoli, co má volant a pedály, tak se můj cíl začal stáčet ke kamionům.“ Život ale nevede člověka často přímo, a tak začal Miroslav studovat v Ostravě Vysokou školu báňskou a vystudoval aplikovanou informatiku. Po 13 letech samostatného podnikání, které po škole následovalo, ucítil Mirek potřebu změny a upoutala jej nabídka firmy TONI CAR z Říčan ve Středočeském kraji.

Kdy jste se Mirku rozhodl, že budete řídit?
Ono to bylo ve mně někde dlouhodobě uložené a pomalu se to dostávalo na povrch. Člověk se celý život na něco ohlíží, na rodinu, na nutnost stabilních příjmů a pak najednou přijde chvíle, kdy stojíte v práci a řeknete si dost. No a pak se to někdy tak spojí, že přesně v tom momentě, kdy se rozhodnete vše změnit, vám do cesty vstoupí nabídka, která se těžko odmítá.

V čem tato konkrétní nabídka spočívala?
Víte, je nutné říct, že jsem v tu dobu neměl ani řidičák na kamion, ani profesní průkaz, a tím pádem absolutně nulovou praxi a povědomí o tom, co práce řidiče kamionu vlastně obnáší. Zkoušel jsem kontaktovat některé dopravní firmy u nás na Ostravsku, ale většinou jsem se setkal s reakcí, že si mám udělat papíry, zajistit si profesák a potom se jim mám ozvat. Už jsem o té variantě začal i uvažovat, ale pak jsem na internetu objevil nabídku firmy TONI CAR a jejich Akademie řidičů. Ihned mě zaujalo, že firma nabízí možnost udělat si papíry a projít si jejími provozy od začátku, od dílny a garáže, přes malá auta až ke kamionům. Jasně, bylo to až v Říčanech, na druhém konci republiky, dalo by se říct, ale taková nabídka se prostě neodmítá.

Jak taková Akademie řidičů funguje?
Firma si byla vědoma toho, že získat řidičák a profesák může být pro některé uchazeče příliš finančně náročné, a proto vytvořila vlastní akademii řidičů. V rámci akademie mohou získat zájemci řidičské oprávnění skupiny C, C+E a případně profesní průkaz. Během výuky už navíc pracujete ve firmě, nejdřív třeba na dílně a postupně jako druhý řidič v rámci zácviku. Ta práce na dílně je pro řidiče ohromným plusem. Samozřejmě jsou všechna vozidla pod servisními smlouvami, ale vždy je lepší, když se vám něco stane, dokázat alespoň v základu definovat problém, a pokud se jedná o nějakou banalitu, tak si jí třeba opravit sám.

Není to jen práce, práce a práce. Je to přece i radost a člověk by to tak měl vnímat.

Jaké byly Vaše začátky?
Když jde člověk takříkajíc úplně od nuly, tak musí počítat s tím, že bude veškerá příprava chvíli trvat. Nejprve jsem fungoval na dílně a postupně si dělal řidičák na skupinu C. S čím jsem ale opravdu nepočítal, byly komplikace, které přinesla pandemie Covidu a různá omezení. Postupně došlo k uzavření autoškol, nedaly se skládat zkoušky, vše se neúměrně prodlužovalo a celá příprava k tomu, aby se stal člověk řidičem, byla velmi obtížná. Mnoho lidí by se na to v tu chvíli snad i vykašlalo, ztrácíte motivaci, ale nakonec vše dobře dopadlo.

Tak jak já se budu chovat k vedení, tak se bude vedení chovat i ke mně

Naplnilo řízení Vaše představy o vysněné práci?
Vím, že to pro spoustu jiných řidičů vyzní možná až naivně, ale to, co mě na té práci baví a stále láká, je ta možnost cestovat. Můžete dělat něco, co vás baví, jezdíte po Evropě a ještě vás za to platí. U nás ve firmě není v tomto ohledu tlak na časová okna, a to mi jako řidiči dává prostor si vyšetřit nějaký čas i sám na sebe. Ale samozřejmě chápu, že ne v každé firmě tomu tak je. Často se jezdí i podobné trasy, a tak jsem si například v Itálii oblíbil některá místa u jezera Lago di Garda a vím, kde si tam můžu zastavit a strávit odpočinek a dokonce na chvíli vyrazit ven. Jsem v tomhle asi trochu netypický snílek, ale člověk si nikde nezažije tak nádherné západy a východy slunce, kolem krásné scenérie. Vedle sebe máte Alpy a o kousek dál pobřeží moře. Člověk si nesmí nechat vzít tu možnost všechny tyto věci vnímat. Vždycky se dá vyšetřit nějaký čas, a pokud jsem jen trochu chytrý a dokážu se domluvit, tak ho nemusím trávit celý někde na špinavém parkovišti.

Takto idylicky se práce řidičů kamionů často nelíčí.
Od první chvíle, kdy jsem sedl za volant a začal se setkávat na cestách a parkovištích s ostatními řidiči, jsem pochopil, že to asi tak nějak patří k řidičské stavovské cti si na všechno stěžovat a hledat spíše to negativní. Jak já říkám, brblat. Já si ale myslím, že člověk musí začít nejprve sám u sebe. Musím vědět, že to, co dělám, je moje práce a dělám jí proto, že jí mám rád. Pokud mě opravdu nebaví, tak bych se měl sebrat a jít dělat něco jiného. Nikdo mi nebrání. Musím vědět, že jen kritikou nic nezískám. Řídím se tím, že jak já se budu chovat k vedení, tak se bude vedení chovat i ke mně. V práci tráví člověk spoustu času a osobně nevidím důvod, proč ten čas trávit někde a s někým, s kým mi to lidsky nefunguje.

O práci řidičů se říká, že jste na cestách svým pánem. Vidíte to taky tak?
Člověku se může na první pohled zdát, že je řidič svým pánem, uzavřený v kabině, kde má svůj klid. To ale samozřejmě není pravda. Od naplánování trasy, po nakládku, jednání během cesty až po vykládku je to celé jedna velká práce s lidmi. A to na člověka klade velké nároky. Zaprvé se musíte umět s lidmi domluvit, což ve většině případů na mezinárodce znamená znát alespoň nějaký cizí jazyk, a za druhé musíte chtít se s nimi domluvit. A to je hlavní. Slušnost se mi zatím ve všech případech vyplatila. Tím ovšem neříkám, že občas nemůžete narazit na blbce.

Narazil jste na toto téma. Často slýcháme o potížích mezi řidiči a pracovníky skladů, o problémech při nakládkách a čekáních. Je to častý problém?
To je jednoduché, pokud přijedete do nějakého automatizovaného skladu, který se vám v určitý čas otevře, vy vyložíte, vše zařídí a odjedete, tak není problém. Tím, že ale děláte s lidmi, tak mohou vzniknout problémy. Vy nemůžete vědět, jak dobře nebo špatně se daný skladník vyspal, kolik naštvaných, unavených, nebo i často hulvátských řidičů bez schopnosti se domluvit před vámi v tom skladu bylo, a to všechno může být rozbuškou problémů. Základem je prostě elementární slušnost. Osobně jsem se dostal již do mnoha složitostí, ale vždy je nejjednodušší to vyřešit slušně. Bohužel je ale nutné říct, že mnoho lidí toho není schopno.

Cukr jsem začal považovat za sprosté slovo.

Práce řidiče kamionu je určitě časově náročná. Jak takový specifický režim zvládáte?
Já to beru tak, že „kamioňáctví“ je životní styl. Člověk musí být připraven na to, že v tom kamionu jednoduše přes týden žije. Pokud se taková práce někomu nelíbí, tak může jít samozřejmě jezdit balíkovku a být každý den doma. Je to každodenní improvizace a každý den je jiný. Klade to nároky na člověka samotného, na fyzičku, na sebekontrolu. Není výjimkou, že člověk za volantem přibere nějaká kila a podepíše se mu to na zdravotním stylu. Já se třeba postaral o opak. Za volantem jsem shodil několik kil a čas se snažím využít na další sebevzdělávání. Ani netušíte, kolik knížek dokážete na cestách ve svém volnu přečíst.

Zhubnout za volantem kamionu? To se asi nestává často.
To, že prosedíte polovinu dne za volantem, je samozřejmě pro tělo zátěž. Musíte se naučit si to vykompenzovat cvičením, ale také úpravou jídelníčku. Já si třeba o víkendu s dcerou navařím, naučil jsem si vařit lehčí jídla a cílem je nepřejídat se. Z jídelníčku jsem skoro úplně vyřadil cukr, vynechávám sladké nápoje a nahradil jsem je obyčejnou vodou. Pokud to člověk alespoň trochu dodržuje a snaží se využít každou chvilku během pauz, aby se trochu hýbal, tak pro sebe udělá jedině dobře. To samozřejmě neznamená, že když jsem doma, tak si nedopřeji něco typicky českého.

Řidič kamionu je často vnímaný jako nerudný ramenatý silák se spoustou tetování, který má opravdu těžkou práci. Vidíte se taky tak?
Nemyslím si, že by řízení kamionu byla nějak extrémně náročná práce. Samozřejmě musíte někde naložit a vyložit a může to být i náročné, ale podle mě to nejtěžší při práci řidiče je soustředěnost. Člověk musí být spoustu hodin soustředěný na dění před sebou, za sebou, vedle sebe. To je opravdu hodně stresující a unavující. Stejně tak je pro člověka náročné, když se vám střídají denní režimy. Někdy jedete od rána do večera, jindy vám začíná práce před půlnocí. To vše je pro tělo velká zátěž.

Můžete si sám vybrat jaké trasy a režimy chcete jezdit?
U nás ve firmě je to o dobrovolnosti. Pokud nechcete jezdit o víkendech, tak samozřejmě nemusíte. Pokud si chcete ale vydělat nějaké peníze navíc a víkendy vám nevadí, tak jezdit můžete. Je to o svobodné volbě řidiče. Musím ocenit, že tady funguje osobní přístup a lidskost. Stejně tak se u nás ve firmě až tak úplně neřeší, kudy člověk jede. Že by vás někdo hlídal, že jste špatně sjel, máte jet po téhle nebo téhle silnici, protože je to o 15 kilometrů kratší. S dispečery je dobrá domluva a člověk by měl umět sám přemýšlet.

Co si myslíte o vztahu mezi řidiči osobáků a kamionů?
Nechci osobně nějak generalizovat, ale podle mě čím víc na východ jdeme, tím je chování řidičů mezi sebou navzájem horší. Na západě si ve většině případů snaží všichni udržet odstup, u nás ne. Lepí se na vás, vybržďují, za každou cenu mají tendence vám pod auto přímo vletět, protože si neuvědomují, že se kamion chová úplně jinak než osobní auto a pak se mnohdy diví. Někdy mi přijde, že největší snahou českých řidičů není někam dojet, ale zabít se.